Honey life - 24 hodin pod zemí

24 hodin pod zemí

Plakal, ano včera ještě plakal. Zato dnes má pocit, že už mu nezbyly žádné slzy, jež by mohl propustit na svobodu.
Teď jen apaticky zírá na ten tisíckrát prokletý dopis. Sedí zabalený v bílém županu na oné zelené sedačce, kterou tenkrát vybíral ON...
Z posledních sil se před chvílí umyl, vědom si toho, že zítra bude muset jít do práce a měl by se na to vyspat.
A nyní sedí tady a očima studuje slova na pergamenu lehce rozmazaná nejen jeho slzami. Slova, která beztak zná již nazpaměť.
_
Harry,
je mi to líto. Musím si ji vzít. Bylo to jeho poslední přání. Musím. Věř mi, lásko, že nechci, ale musím. Miluji tě.
Promiň.
_
Plakal by, ale nemůže. Nesmí. Cítí neuvěřitelnou bolest, touží na dopis seslat skartovací kouzlo, pak ještě jeho zbytky roztrhat na miliony kousíčků a spálit je, potom ještě spálit jejich popel a co zbude spláchnout do hlubin jeho záchodu! Místo toho ho jen pečlivě složí a vloží do kapsy županu.
Vzdychne. Včera ráno bylo ještě všechno jakž takž v pořádku. Věděl, že HO jeho otec nutí vzít si nějakou dívku, ale to by spolu přece zvládli.
Vždycky spolu všechno zvládli. Otravné novináře, zvědavá média, nepřejícné šťourali i udivené přátele i... příbuzné.
Pak však šel do práce a okolo polední pauzy mu přišla zpráva od jeho miláčka, že jede ke svatému Mungovi, jeho otce postihla mrtvice. Bohužel se nemohl utrhnout z práce, opravdu se za ním nemohl vydat, nemohl nechat tu zatracenou upírku řádit! Ach, kdyby tak věděl... Kdyby věděl, nechal by ji klidně proměnit ve své druhy polovinu Británie.
Když přišel domů, našel tam ten... ten dopis a otevřené skříně. Většina věcí v nich byla už jen jeho.
Nejdřív zuřil, převracel nábytek a bušil do zdí, pak plakal a potom, potom zbylo jen prázdno. Málem sáhl po hůlce, tak zoufale se cítil, jenže neměl sílu. Hrdinný Nebelvír neměl odvahu ani spáchat sebevraždu. Tragické, bleskobrk Rity Holoubkové by byl nadšen a celá kouzelnická veřejnost s ním. Stejně jsou jako hyeny toužící po krvi těch slavných... Čím více násilí a neštěstí, které není jejich, tím lépe! Jen ať teče krev a praskají kosti!
Usnul uprostřed nepořádku s obrázkem jeho milovaného v jedné z vzácných chvilek, kdy se na něj usmíval, v ruce.
Po probuzení ho hlava bolela jako střep, navíc to bylo probuzení rovnou do černé reality.
Hodiny jen tak seděl a tupě zíral před sebe. Nakonec se však zvedl a začal uklízet nepořádek, jenž včera ve svém zoufalství natropil. Odevšad se na něj valily vzpomínky, drásaly ho svými drápy a škubali mu srdce na cimpr campr.
Už jen ten obývák plný mudlovské techniky. Jeho - teď už vlastně bývalý - uvědomil si hořce, partner se tomu zpočátku bránil, ale, když si zvykl, koukali se na televizi ve společném obětí, dokonce si po čase koupili i mobily, aby byli neustále v kontaktu.
Zatřepáním hlavy zahnal příjemné chvilky z minulosti. Sklidit je do nejposlednějšího šuplíku jeho paměti a započít proces zapomínání... Jen kdyby to šlo tak lehce. Uklidnil se... Po-ma-lu...
Pak se šel umýt.
A teď? Pořád sedí tady na té pohovce, kde seděl i před dvěma hodinama, a nehnutě kouká před sebe.
Blíží se desátá večerní, když se konečně sebere a mátožně se dovleče do koupelny.
Mechanicky si čistí zuby a civí na svůj odraz v zrcadle. Když mu pohled mimoděk sklouzne na kelímek na kartáčky, uvidí tam i ten JEHO citronově žlutý.
Tvář mu zkřiví tantalova muka a v pomíleném obrazu stříbrné hladiny může pozorovat jednu jedinou obrovskou slzu, jak si proráží cestičku skrz jeho řasy a klouže po tváři, kolem nosu, přes koutek úst a skápne z brady do umyvadla.
Zklidní grimasu a poprvé po jeho prvním přečtením onoho osudného psaní mu hlavou bleskne jasná racionální myšlenka.
Jasná, ocelově silná, zářivá jako zlato protne mlhu jeho žalu jako sluneční paprsek, jako Excaliber a Harry je - dřív než si to stihne pořádně promyslet - pevně rozhodnut.
Musí Draca získat zpátky!
Když člověk dostatečně chce, dokáže cokoliv. A cokoliv znamená cokoliv.